Geppó #43 - Proč Japonci věří na strašidla

Když se řekne strašidlo, většinu z nás napadne bílá paní, čert nebo třeba bludička. V Japonsku se strašidla částečně prolínají s duchy a jsou mnohem víc součástí kultury a běžného života, než u nás. Zatímco v Evropě je hranice mezi reálným a nadpřirozeným poměrně jasná, v Japonsku je rozmazanější. 

Vliv šintoismu i buddhismu

Japonská strašidla nejsou jen součástí literárního světa, mnoho Japonců reálně věří na existenci duchů, kteří spolu s námi obývají tento svět.

Nadpřirozené bytosti jsou kladné i záporné, na jedné straně stojí démoni a na druhé božstva. Pro přízraky se užívá slovo "yókai", pro božstva "kami". Protože je pro Japonce velmi důležitá příroda, mnoho nadpřirozených bytostí se pojí právě s ní. Velké množství zemětřesení, sopečných erupcí, tajfunů nebo tsunami zvyšuje pokoru Japonců vůči přírodním vlivům i víru ve schopnosti přízraků a božstev. 

Šintoismus, který věří, že duši nebo duchovní podstatu mají nejen lidé, ale i zvířata, stromy, řeky, hory nebo předměty, vede Japonce k uplácení božstev. Úlitby se ale přenášejí i do buddhismu - jeho teorie posmrtného života k nim dává široký prostor. Dary duchům a božstvům jsou proto v Japonsku běžné a jsou součástí tradičních zvyků. Uplácení se děje převážně jídlem - rýžovými koláčky, plody kaki nebo mandarinkami.

Japonci běžně šintoismus i buddhismus kombinují - například svatbu mají v šintoistické svatyni, ale pohřeb je buddhistický. Právě pohřební rituály jsou v Japonsku mimořádně důležité. Věří se totiž, že pokud člověk zemře nešťastně, násilně nebo bez správného rozloučení, jeho duch může zůstat mezi živými. S tím souvisí i japonský svátek Obon, obdoba našich Dušiček. Každý srpen se Japonci vracejí do rodných měst, navštěvují hroby předků a věří, že se duše zemřelých na krátkou dobu vracejí domů. Zapalují se lucerny, pořádají se tance bon odori a rodiny připravují jídlo pro duchy předků. 

Obětiny pro božstva a duchy je dodnes běžné i v japonských domácnostech a svatyních. Třeba na Nový rok, kdy se domy zdobí tradičními dekoracemi s cílem přilákat štěstí a odehnat nešťastné duchy. Vždy je lepší být s nadpřirozenem zadobře. Člověk nikdy neví.

Nejznámnější japonská strašidla

Které nadpřirozené bytosti patří v Japonsku mezi nejznámnější? Nejsou jen děsivé. Často jsou i zvláštně roztomilé, absurdní nebo trochu popletení.

Třeba slavný "Kappa" – vodní bytost připomínající zeleného skřeta s miskou vody na hlavě. Žije v řekách a jezerech, miluje okurky a podle legend občas topí neopatrné plavce. Má ale jednu slabinu, je extrémně zdvořilý. Když se mu ukloníte, musí se uklonit také... a při tom si vylije vodu z hlavy, čímž ztratí sílu. Pokud vás napadá podobnost s kappa maki, tedy sushi plněným okurkou, máte pravdu, není to náhoda. Kappa maki nese název slavného japonského strašidla.

"Tengu", nebeský pes, je horský démon s dlouhým nosem a ptačí tváří, který žije hluboko v lesích. Často se objevuje na maskách nebo při tradičních slavnostech. Dříve měl nahánět strach poutníkům a mnichům, kteří se vydávali do hor. V literatuře je někdy popisován jako horský skřítek, ale jedná se spíš o zlomyslného skřeta než o laskavou pohádkovou bytost.

To naopak "Tanuki" je roztomilý. Kulatý jezevec se šibalským úsměvem a slamákem na hlavě je symbolem prosperity, dobrého jídla a štěstí. Je ochráncem domů, restaurací a lázní, a tak před nimi sošky tanuki často uvidíte. 

Oblíbená je i liška "Kitsune". V japonských legendách je chytrá, magická a umí se proměnit v krásnou ženu. Někdy lidem pomáhá, jindy jim pěkně zamotá hlavu. Bílá liška je navíc posvátným poslem božstva Inari, ochránce úrody a prosperity. Proto se u svatyň Inari často objevují kamenné sochy lišek. 

A pak jsou tu bytosti, které trochu zavánějí hororovým scénářem:

"Yuki onna", sněžná žena, je duch zimních hor. Je nádherná, ale zabíjí ledovým dechem.

"Yamauba", stařena z hor, obývá husté lesy japonských pohoří a je to nesmírně ošklivá čarodějnice. Živí se poutníky, které v lesích uloví. Prý měla syna, siláka "Kintarō", který je také významnou postavou japonských pohádek.

Nebo legendární obří sumec "Namazu". Sídlí huboko pod zemí a když se začne nekontrolovaně převalovat, dochází k zemětřesení. Tento sumec se dočkal velkého množství vyobrazení, je častou postavou japonských knoflíků netsuke a jiných dřevořezeb.

Strašidla v japonské literatuře

V psaných příbězích se japonská strašidla obecně označují jako "Obake" nebo "Bakemono". Najdeme je v písemných záznamech už z 8. století, největší literární popularity ale přízraky dosáhly v období Edo. V 17. až 19. století vznikaly sbírky strašidelných příběhů zvaných "kaidan". Ty se nejen četly, ale i hrály v divadle kabuki nebo kjógen. Oblíbenou letní zábavou byla hra "Hyakumonogatari Kaidankai" – večer sta strašidelných historek. Po každém příběhu se zhasla jedna svíčka. A když zůstala poslední, údajně už nebylo radno zůstávat v místnosti.

Strašidla z japonské tvorby ale nezmizela ani dnes. Naopak. Jsou všude. V anime, manga, hrách, filmech i reklamách. Japonci totiž nepřestávají vnímat svět jako místo, kde vedle sebe existuje realita i něco mezi nebem a zemí. Připouští, že svět nemusí být úplně racionální. Že některé věci se prostě nedají snadno vysvětlit.

A právě proto jsou japonská strašidla mnohem víc než jen hororové postavy. Jsou odrazem toho, jak Japonci přemýšlejí o životě, smrti, přírodě i lidských vztazích.

Autor: PhDr. Kristina Kopáčková, Edit: Alice Kopáčková